Hořely čtyři svíčky na adventním věnci tak tiše, že bylo slyšet jak začaly mluvit: První svíčka vzdychla a pověděla : „Jmenuji se MÍR, moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují.“ Její světlo bylo čím dál menší, až úplně zhaslo…Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, jsem ale zbytečná, lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá proto cenu, abych svítila.“ Průvan zavál místností a druhá svíčka také zhasla…Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA, už nemám sílu, abych hořela, lidé mne odstavili stranou. Vidí jen sami sebe a nikoho jiného, koho by měli rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo…Do místnosti vešlo dítě, podívalo se na svíčky a povědělo: „Vy musíte přece svítit !“ A začalo plakat…V tom se přihlásila ke slovu i čtvrtá svíčka a řekla : „Neboj se ! Pokud já svítím, mohu i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“ Dítě zapálilo od této svíčky pomocí zápalky znovu ostatní svíčky. Plamen NADĚJE by nikdy neměl ve tvém životě vyhasnout. A každý z nás by měl plamen MÍRU, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE neustále ve svém srdci udržovat…zapálené.