ŽNĚ, ZAZVONILY KOSY
Obilí zlatoví a tajemný pochod zrání jest dokončen, obilí dozrálo k žatvě. Nastává nejradostnější, ale také namáhavá práce zemědělcova. V teplejších nížinách, jak praví i pranostika, býval pro žatvu signálem svátek sv. Markéty (13.7.), v hornatých krajích začínaly žně zpravidla až po Maří Magdaleně (22.7.).
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves či panství. Kdo měl zdravé nohy a ruce, činil se na poli od svítání do soumraku. Když přišli ženci na pole, smekli, nábožně se pokřižovali a přidali krátkou modlitbu a zvolali: „Pán Bůh rač být svatým pomocníkem!“ Pak vzali kosy do rukou, a i s nimi udělali ve vzduchu znamení kříže nad obilím. Pak udělali „ráz“ a již to začalo s pomocí Boží. Však si také natřeli kosy hadím sádlem, aby se jim dobře kosilo. Pilná práce se přerušovala pouze ke krátké svačině, nebo k broušení kosy. Brousek měli v toulci, nebo „klobouci“ z kravského rohu. Sekáči neúnavně kosili a ženy za nimi srpem dočišťovaly a pokosené obilí odebíraly a kladly v hromádkách na prostřená slaměná povřísla nebo provázky.
Pomocí roubíků se obilí vázalo do snopů a ty se pak skládaly do řad panáků (6-12 snopů) nebo mandelů (15 snopů), klasy nahoru, aby obilí doschlo. První dozrávalo žito, potom se kosil ječmen, nakonec pšenice a oves. Vyschlé obilí se sváželo do stodol, kde se po skončení polních prací mlátilo. Když se začaly užívat mlátičky, mlátilo se obilí hned po sklizni.
autor ilustrace: Richard Lauda, Žně u Jistebnice